Japonsko

Ráno nás vyprovodil krásný výhled z Májina okna, ale naše mysl už byla jinde. Po poctivé snídani u Antonína jsme konečně na letišti. V letadle je s Japonci velká psina – pořád si chodí s termoskami pro horkou vodu a loupou vajíčka. Mezipřistání v Helsinkách jsme pojaly gurmánsky: jelení chipsy, medvědí paštika a borůvkový likér. Teď už směr Tokio!

Po příletu a bleskovém vyřízení pasů na šinkanseny už svištíme Narita expresem do Tokia. První dojmy? Moderní domečky, nesmírná zdvořilost a všudypřítomné úklony. Stihly jsme se poklonit u památníku 47 róninů, projít vládní čtvrť a dát si první pravé suši. Večerní Ginza nás okouzlila svou čistotou – i ty veřejné záchodky tu vypadají jako v pětihvězdičkovém hotelu.

Snídaně byla naprostý luxus – losos, miso s mušlemi a hromada exotické zeleniny. Celých 13 hodin jsme křižovaly Tokio, od uctění věrného pejska Hačikó až po les mrakodrapů, které mají překvapivě skvělou atmosféru. Navštívily jsme chrámy s tryskající energií i „Paříž“ uprostřed Japonska, tedy Tokyo Tower. Jsme utahané, ale nadšené. Zítra směr Nagoja!

Šinkansenem ujíždíme do Nagoje a z okna nás zdraví zasněžená Fudži. Tokio nás dostalo svými kontrasty – mrakodrapy sousedící s pitoreskními uličkami a tichými parky. V prefektuře Gifu jsme prozkoumaly hrad a tajuplné svatyně ukryté hluboko v lesích, kde člověk cítí nesmírný klid. Příroda je tu prostě úchvatná a my jen tiše zíráme na tu krásu kolem.

Dnešek v podhůří byl jak z perokresby. Vesnička Širakawa v seznamu UNESCO je naprosto právem. Vetřely jsme se do výrobny saké a večer zakončily koupelí pod hvězdami v termálu. Kulinářsky to byl ráj: smažené ústřice a grilovaná rýže s miso. A technický detail? Místní splachovadla s umývátkem navrchu jsou prostě geniálně praktická věc!

Přesouváme se do Nary, kde bydlíme v tisíc let starém, ale skvěle vybaveném rjókanu. Místní parky jsou plné jelenů šika, kteří jsou sice přítulní, ale když zdržujete s pamlskem, klidně do vás žduchnou čumákem. Obrovské chrámy berou dech a místní food festival nás prostě nemohl nechat chladnými. Večeře v bambusové restauraci a japonské pivo – co víc si přát?

Zakotvily jsme v Kjótu, přímo v magické čtvrti Gion. Atmosféra knihy Gejša tu na vás dýchá z každého rohu. Chrámové komplexy a zenové zahrady jsou skutečným balzámem na duši. Večeřely jsme v malinkém podniku pro osm lidí, kde nám kuchař kouzlil dobroty přímo na žhavém plátu pod nosem. A ty dámy v kimonech? Naprostá krása, i když v těch botách bych cupitat fakt nechtěla.

Kjóto nás nepřestává okouzlovat. Ranní bambusový háj byl plný mystéria, pak následovaly zenové zahrady a oslnivý Zlatý pavilon. Oběd proběhl v tržnici stylem „všechno na špejli“ – od chobotnic přes krevety až po knedlíčky. Večerní návštěva svatyně Inari s nekonečnými branami torii byla neuvěřitelně sugestivní. Japonci jsou příjemní, i když na svůj klid si budeme muset počkat až domů.

Státní svátek v Kjótu znamenal záplavu barevných kimon v ulicích. Prošly jsme císařský palác, obdivovaly funkční akvadukt i kaligrafie v chrámové škole. V uličkách Gionu se nám podařilo zahlédnout dvě pravé gejšy – sice se nesmí fotit, ale ten zážitek v nás zůstane. Večerní Ósaka nás přivítala skvělými špízy v zapadlé hospůdce a hotelovou bylinkovou koupelí pro naše uchozené nohy.

Moderní Ósaka nás dostala svou gastronomií – propadly jsme smaženým knedlíčkům gyoza a skvělému masu z grilu. Viděly jsme impozantní samurajský hrad a pak si odskočily do přístavního Kobe. Čínská čtvrť už zářila vánočními světýlky, což je u národa s pouhými pěti procenty křesťanů docela vtipné. Kyčle už sice protestují, ale bylinková lázeň v rjókanu nás snad zase postaví na nohy.

Cesta šinkansenem ve stylu Hello Kitty byla sice lehce bizarní, ale praktičnost otočných sedadel nás baví. Hrad Himedži a jeho zahrady jsou jako z pohádky. Gurmánský vrchol dne? Čerstvé ústřice a onigiri s lososími jikrami. Večer v Hirošimě jsme zakončily u fenomenálního okonomijaki a sklenky japonského ginu se snem, že tohle jídlo prostě musíme zkusit uvařit i v Brně.

Ráno v památníku v Hirošimě bylo hodně emotivní, lidé kolem mlčeli se slzami v očích. Pak jsme ale vyrazily lodí na ostrov Mijadžima za krásnou přírodou a chrámy na kůlech. Gastronomické orgie pokračovaly grilovanými chobotnicemi a sašimi z úhoře. Perlička dne? Místní taxi – řidiči v bílých rukavičkách, automatické dveře a sněhobílá krajka na opěradlech. Čistota a úroveň na každém kroku.

Cestu máme naplánovanou do posledního detailu, Mája nám skvěle sekunduje. Z Hirošimy jsme odjížděly stylově šalino... tedy tramvají s opravdovým průvodčím! Z okna šinkansenu se nám ukázala Fudži v celé své kráse. V Tokiu jsme stihly západ slunce z věže Sky Tree a večeři v running suši podniku, kde kvalita ryb a kaviáru naprosto zahanbuje vše, co známe z domova.

Z Tokia jsme si odskočily do hor, kde nás čekalo čerstvých sedm stupňů a barvy podzimu, ze kterých oči přecházejí. Projížďka lodí po jezeře, burácející vodopády a svatyně ukryté uprostřed cedrových a javorových lesů – to byla ta pravá japonská idylka. Cedry sice nevoní jako ty v Řecku, ale jejich majestátnost v kombinaci s rudým listím javorů je prostě nepopsatelná.

Poslední japonské „mňam“ v podobě poctivého domácího ramenu s nekonečně dlouhými nudlemi. Cesta nás pak neúprosně zavála do Helsinek. Máme za sebou více než 24 hodin bez spánku, takže neděli zjevně celou prochrníme. Bylo to naprosto úžasné a vaše zprávy nás celou dobu nabíjely energií. Teď už jen domů do peřin. Pápá a zase někdy příště!

Až jednou půjdu do toho zaslouženého důchodu, budu na Matesův návrh psát paměti ze všech svých cest. Zatím si poctivě dělám poznámky a snažím se vstřebat všechno, co jsme v Japonsku zažily. Byl to neskutečný zážitek, který si zaslouží být jednou sepsán se vší parádou!

Boj s jet lagem je neúprosný, usínám nad ránem a jsem úplně mimo. Nákup v Brně mi připomněl krutou realitu – ta naše „špína“ bije do očí. V Japonsku je neuvěřitelně čisto, i z pračky tam teče čistá voda a pleť po celém dni zůstává svěží. Budu si muset zase zvyknout na náš evropský standard, ale ty daleké cesty za ten šok prostě stojí.

Ještě poslední postřeh k té slavné japonské dietě. Oni zdaleka nejedí jen syrové ryby, jak si mnozí myslí. Klidně se cpou tučnými bůčky, hovězím a kachnami. A zjevně se moc nepotí, což jim upřímně závidím. Teď už se ale balím do peřin a doufám, že se mi o všech těch chrámech a zahradách bude aspoň zdát.